Právem se říká, že historie je učitelkou života. Pro každého člověka může být nepřeberným zdrojem poučení a nashromážděná zkušenost nespočetných pokolení lidského rodu vždy osvěžujícím a obohacujícím zřídlem moudrosti.
Pohleďme tedy tam, kde se rodil úsvit nového dne.
Rok před koncem našeho druhého milénia uplynulo počítaných pozemských 650 let od vstupu Jinošova do jeho dějin. Hledáme a luštíme latinská a potom i česká slova v starých knihách, kterým naši středověcí ochránci práva, spravedlnosti a pořádku od časů císaře Karla IV. říkali Zemské desky a Knihy průhonné, abychom věděli víc, aspoň to rozhodující, co jako paprsek světla pronikne říší tmy a neznámého času.
Vůbec první zápis z roku 1349 se týká vdovy po Bernardu z Lukova, která se vzdává práva svého věna na Jinošově ve prospěch svého zetě Jana, při čemž větší část osady patřila ke statku mostišťskému.
V 14. a 15. století se majitelé zboží v Jinošově poměrně často střídají: Oldřich z Želetavy, vladykové z Říčan, Otradic, Kralic i odjinud, jak šel čas. |